Z koncertního deníku 

Nahlížím do sálu. Spousta známých tváří. Poslední opozdilci nacházejí své místo. Těším se. Ale proč jsem tak nervózní? Proběhne mi mráz po zádech, cítím chlad rukou i vnitřní neklid. Jak je to možné? Na podiu jsem zvyklá hrát od 7 let. Cvičení bylo také dostatečné. Tak proč ta přehnaná zodpovědnost? V sále sedí můj bývalý profesor a mí žáci. Těm všem přece musím předvést vynikající výkon. Dobře, zkusím se zklidnit. Jdu za svými spoluhráčkami a snažím se vytušit, zda mají také obavy. Ani jedna nejeví známky trémy. To snad ne!? Nádech, výdech. A jdeme na podium! 10 sekund do startu. Nádech, výdech. V hlavě mi běží téma skladby. Správné tempo? Mám. Dirigentským nádechem zahajuji první skladbu. Hra začíná. Všechny táhneme za jeden provaz. Miluju ten pocit. Na trému zapomínám. Užívám si každý kousek hudební poezie a do žil mi vtéká tvořivá síla a úžasný pocit souznění. Vznáším se ve vlnách flétnové dokonalosti a přeji si, aby to nikdy neskončilo.